Dnes už není cestování tím, čím toto bývalo kdysi, za dob mého mládí. Dnešní cestovatelé si mohou zařídit vše náramně pohodlně, mohou si všechno vyřídit, aniž by pro to pomalu hnuli prstem, a tak už dávno neví, jak vzrušující záležitostí bylo cestování za oněch časů. A když chtějí zažít nějaké vzrušení, musí něco pašovat nebo se jinak protivit zákonům, aby poznali to, co jinak nepoznají.
Jo, to dřív, to byla jiná. V mnoha ohledech.
Už jenom to vzrušení třeba při cestě na pobočku státního prodejce zájezdů v den, kdy se spouštěl prodej! To tam lidé kolikrát jeli už ve značném předstihu a klidně i spali na ulici, jenom aby přišli první na řadu a něco zajímavějšího tak na ně zbylo. Poté, co se ty nejatraktivnější nabídky prodaly známým vlastně ještě dřív, než se s prodejem oficiálně začalo.
Nebo to vzrušení, když si člověk vyběhával všechna ta povolení! Což nebyl ani při cestách do spřátelených socialistických zemí snadný úkol, o cestách na kapitalistický západ ani nemluvě. To bylo napětí, zda člověk dostane povolení k vystavení pasu, zda mu cestu do nevítané ciziny odsouhlasí v práci nebo ve škole, zda mu to nezhatí dejme tomu nějaká nežádoucí reakce od uličního výboru nebo dejme tomu nějaká pomluva doléhající k sluchu úředníků!
A což takové napětí během čekání na devizový příslib, tedy na to, zda stát schválí, aby člověk dostal nějaké ty drobné v konvertibilní měně! A co potom ono trnutí prakticky na kterékoliv části naší hranice, zda tady člověku ještě na poslední chvíli nezakážou výjezd, zda u něj při důkladné prohlídce nenajdou něco, co se nesmělo vyvážet nebo co dotyčný neuvedl v celním prohlášení!
Za mého mládí bylo prostě cestování adrenalinovým zážitkem, jaký dnes už těžko někdo z našinců zažije. A to jsem ani nezmínil pokusy o opuštění republiky přes železnou oponu, nelegálně. Což byl teprve nervák. To už dnes nikdo nepozná.
Naštěstí.